Martin Vasquez vystudoval Divadelní fakultu AMU v Praze a Divadelní fakultu JAMU v Brně. Za víc než dvacet let prošlo jeho tréninky public speaking, rétoriky a storytellingu už téměř 25 tisíc lidí. Vedl také řadu seminářů a workshopů v zahraničí, přednáší na vysokých školách, připravuje řečníky v rámci TEDx Prague a je autorem knihy Všechno co vím o rétorice. „Dobře prezentovat se může naučit kdokoliv,“ ujišťuje Martin Vasquez s tím, že stěžejní je trénink.
Liší se v něčem prezentační dovednosti Čechů oproti jiným národům?
Zásadním rozdílem je brutálně nízké sebevědomí, které máme. Není ale čemu se divit. Velká část nás prošla vzdělávacím systémem během komunismu, ve kterém nebyla příležitost si nějakou pořádnou prezentaci vůbec vyzkoušet. Ano, zvládli jsme stoupnout si před třídu, představit hlavní město a informace o jedné zemi. Já ale mluvím o prezentaci, ve které můžete něco opravdu vysvětlit nebo ukázat. Takových příležitostí bylo opravdu málo. Bohužel nemám pocit, že by se od revoluce v tomto ohledu ve školství něco zásadně změnilo. Výrazně jsme se neposunuli. Proto každého nabádám, ať se v téhle oblasti vzdělává sám.
Může se prezentační dovednosti naučit každý?
Ano. Jak se říká, že tři procenta lidí neumí zpívat, protože mají skutečně nějakou dysfunkci, kvůli které se nedokáží naučit intonovat, pro prezentování nic takového neplatí. I ti nejsilnější introverti, kteří říkají, že v životě nic prezentovat nechtějí, jsou schopní se to naučit. Ale je to věc cviku. Většina lidí, kteří umí mluvit, za sebou mají tisíce hodin tréninku. Krásným příkladem je Daniel Stach, který skutečně namluvil desítky tisíc hodin. A právě to z něj dělá mistra, který jazykem vládne. Když se ale akademik dostane k prezentaci jednou za půl roku, nemůže čekat, že výsledek bude dobrý.
Dá se říct, za jak dlouho se dají prezentační dovednosti naučit?
To je individuální. Ale můžu slíbit, že pokud tomu budete každý den věnovat deset minut, už za šest týdnů pocítíte obrovský rozdíl. Stačí vzít každý den jeden „slajd“, vysvětlit ho kolegovi a poprosit ho o zpětnou vazbu. Je důležité vědět, jestli vše pochopil a co si z toho odnáší. Je jasné, že se do něčeho takového lidem moc nechce. Když ale chcete dobře prezentovat, je potřeba tomu dát čas. To je podobné jako se cvičením, tam platí to samé.
Jsou nějaké vlastnosti, které člověku pomáhají v tom, aby byl dobrým řečníkem?
Výhodou je, když má obrazné myšlení, vidí informace v obrazech a dokáže si vytvořit mentální mapy. Důležitá je také schopnost umět obraz popsat, umět ho vykreslit. A poslední věc je umět vybrat to, co není potřeba a to vynechat. Tím, že člověk nadvysvětluje, rozmázává samotné sdělení a druhé může mást. Radím proto také vynechávat dlouhá sloužitá souvětí.
Podle čeho se pozná dobrá prezentace? Co by měla mít?
Klíčové je vybrat zásadní informaci, kterou chceme předat. Měla by lidem něco přinést nebo naopak omezit rizika, například díky ní mohou zachránit svůj byznys. Tohle fungovalo už před 40 tisíci lety, když lidé sedávali u ohně a povídali si. Pokud víme, co chceme předat, je důležité informaci zformulovat do takové struktury, aby byla přehledná. Je také dobré vtáhnout publikum, nenechat ho jen pasivně sledovat prezentaci. Můžu se jich na něco zeptat a zapojit je do celého procesu, nechat je přemýšlet.
Zásadní je ukázat to, co se těžko popisuje. Zrak je pro nás velmi silný nástroj. Vždycky ale opakuju, že promítané „slajdy“ rozhodně nemám jen přečíst, jsou pouze doplňkem prezentace. Využívám je, abych ukázal něco, co lidem pomůže lépe pochopit to, co říkám. A poslední důležitým bodem je nenechat diváky odejít se slovy „děkuji za pozornost“, ale dát jim na závěr něco smysluplného, vyzvat je k akci.
Jak může taková výzva k akci vypadat?
Představte si třeba prezentaci, která představí výsledky nějakého výzkumu ve zdravotnictví. Na konci může zaznít: „Dobrali jsme se k těmto výsledkům. Ale tím nekončíme. Máme mnohem větší cíle. Rádi bychom do budoucna pomohli ještě tomu a tomu. K tomu ale potřebujeme, abyste se do toho zapojili s námi a zapracovali tyto výsledky i do svých výzkumů. Pojďme společně změnit nepříznivou situaci, kterou tady máme.“
Jsou témata, která se předávají hůř než jiná?
Jeden z nejtěžších úkolů má před sebou ten, kdo posledních 30 let strávil v laboratoři a za tu dobu nastřádal ohromné množství poznatků. Vybrat to, co chce sdělit, je skutečně náročné, protože jemu přijdou všechny srovnatelně důležité. Přirovnávám to k momentu, kdy stojíte na Empire State Building v New Yorku a rozhlížíte se kolem sebe. Okolní mrakodrapy vám přijdou stejně velké, stejně důležité. Pomoci vědcům vybrat to, co je klíčové sdělení a co už do prezentace nepatří, to je opravdu jeden z nejtěžších úkolů.
Jak toho dosáhnout?
Dobře funguje takzvaná Occamova břitva. Occamus říkal, že to, co nepodporuje určitou definici, v té definici nemá místo. Podobně to funguje i v prezentaci. To, co nepodporuje její hlavní myšlenku, vůbec nemusí zaznít.
Existuje také pojem „helicopter view“, který využívá srovnání s letem helikoptérou v horském terénu. Pilot vidí věc z výšky, z odstupu, bez zbytečných detailů. Podobné je to v prezentaci. Vy byste taky měli od problému umět odstoupit a vybrat v daném kontextu jen to důležité a posluchače na to navést.
Pokud člověk stráví většinu času bádáním v laboratoři, asi pro něj bude náročné vůbec s prezentací vystoupit.
Ano. A to je také důvod, proč na TEDu dáváme našim řečníkům tři měsíce předem podporu. Oslovíme je, nabídneme jim pomoc vybrat nosnou myšlenku a pak je necháme na tom pracovat. Po nějaké době je zkontrolujeme. Necháme je téma odprezentovat nám a poté jim dáme zpětnou vazbu. Řekneme, jestli to bylo srozumitelné, pro posluchače přínosné a jestli si z toho mohou něco odnést. Když už má člověk vybrané téma, jde jenom o to ho argumentačně správně podpořit: vybrat správné ilustrativní snímky, správné výzkumy a grafy, které doplní to, co říkám, a na závěr vše srozumitelně zakončit.
Jsou nějaké typické chyby, kterých si v prezentacích všímáte?
Tou první je zabíhání do přílišných detailů. Řečník začne řešit nějakou složitou rovnici místo toho, aby vysvětlil, proč se letadlo udrží ve vzduchu. Druhou je přenášení svojí osobní zkušenosti. „Já jsem to takhle vyřešil, platí to tedy pro všechny.“ Třetí je přinášení prostých čísel bez popsání kontextu. Například řeknu, že se nám podařilo navýšit obrat o 30 procent, ale už neuvedu, jak jsme k tomu došli. Chybí „learning journey“, neukážu cestu, kterou jsem ušel.
Měly by zaznít i věci, které se v průběhu nepodařily?
Určitě. Pamatuju si jednoho řečníka na konferenci, který nám neustále povídal o tom, jak svůj byznys rozjížděl na koleni v garáži a dnes má obrat tři miliardy euro. Ale vůbec neřekl, jak toho dosáhl. Nepodělil se o své know-how. Chtěl nás jen ohromit čísly a podle mě to byla promarněná šance. Lidé, kteří si ho přišli poslechnout, chtěli slyšet jeho zkušenosti, chtěli se inspirovat. Nechtěli vědět, jaké má výsledky, ale jak jich dosáhl. Protože určitě po cestě nastaly nějaké „fuck-upy“ nebo minimálně složitější situace. V některých firmách třeba lidé nějakou dobu nedostali výplaty a i to je věc, která k tomu patří. A měla by proto zaznít.
Říká se, že dobře pomáhá, pokud se nám podaří popsat problém pomocí příběhu. Může ho ale najít třeba takový vědec v laboratoři, o kterém už jsme mluvili?
Určitě. Dejme tomu, že se už několik let zabývá kvalitou vody. Znečištění způsobené ze zemědělství je čím dál vyšší a on se hledá něco, co by tuto škodlivost omezilo. Po cestě narazil určitě na spoustu překážek. Zároveň je tady ohrožená skupina lidí. Máme tady tedy nepřítele a máme tady hrdinu, který se snaží problém vyřešit. To je příběh. Hodiny strávené v laboratoři, neustálé testování, tisíce pokusů. I to může být cesta hrdiny.
Dá se takový příběh najít všude?
Stoprocentně. Ale bohužel v marketingu už je příběh takovým „buzzwordem“ (slovo nebo fráze, která se v daném období stala populární, pozn. red.) . Máte rohlík s příběhem, máte pivo s příběhem, máte židle s příběhem. To už začíná trošku smrdět. Proto bych doporučil se přímo slovu „příběh“ spíše vyhnout. Ale můžete třeba říct, že jste řešili nějaký problém, který má velký dopad, speciálně na nenarozené děti, a tím je kvalita vody. Pokračujete tím, že už se dnes ví, že mikroplasty jsou i v buněčných tkáních mozku a vy hledáte cestu, jak tomu zabránit. Zmíníte, že to je velmi těžký úkol, je před vámi spousta překážek a není to jednoduchá cesta, ale nejste na to sám, máte kolem sebe tým lidí, se kterým na tom pracujete. Bohužel se do toho nikomu nechce investovat, což vám hází klacky pod nohy. Ale už se blížíte nějakým řešením. A máte krásný příběh.
Ono to navíc pomůže vám, protože si tím můžete udržet strukturu svojí přednášky. A nutí vás to také k tomu zakončit nějakým smysluplným cílem.
Jsou nějaká zakázaná slova při prezentacích?
To bych neřekl. Je ale potřeba hlídat si to, abych nebyl nesrozumitelný. Čím mám odbornější publikum, tím odbornější slovník můžu využívat. To je jasné. Zároveň bych se ale měl neustále trochu ujišťovat, že mi lidé rozumí.
Řekla bych, že právě být srozumitelný je jedním z nejtěžších úkolů. Jak dosáhnout toho, že mi lidé budou rozumět?
Já jsem přesvědčený, že tohle mělo být už dávno součástí vzdělávání. Když jsem nastupoval v roce 1997 na DAMU, mluvilo se o tom, že by bylo dobré do školních osnov dostat rétoriku, argumentaci, dramatickou výchovu. Bohužel se to ale nestalo. A nestalo se to dodnes. Ani na základních školách, ani na těch vysokých. Já občas přednáším na VŠCHT a na VŠE, občas si mě pozvou na Filozofickou fakultu, ale my bychom potřebovali, aby se tyhle dovednosti učily všechny děti, dejme tomu, od první třídy. Aby se zkoušely postavit před druhé a srozumitelně jim vysvětlit nějaké téma. Na to není jednoduchá rada. Tohle je třeba se naučit.
Je aspoň něco, co může člověk udělat sám?
Asi bych doporučil podívat se na konference TED, na jejich přednášky. Všichni „spíkři“ tady hledají analogie, metafory, nejrůznější ukázky a příklady, na kterých se dá téma vysvětlit. A kromě toho předkládají čísla, která mají například v grafech, a díky tomu je dokáží předat srozumitelným jazykem. Srozumitelnost je nejsilnější zbraň, jak se bránit dezinformacím a jak udržet v naší zemi vzdělanost. Potřebujeme mít edukované lidi. A edukované neznamená, že se naučí kvanta informací, ale to, že rozumějí informacím a dokáží je předat druhým.
Jedna z rad, kterou máte, zní: „Neukazujte, že tomu rozumíte, ukažte to tak, aby tomu rozuměli druzí.“ Řekla bych, že aby tohle člověk dokázal, musí potlačit i svoje ego. A ne každý to dovede.
To, že já mám určité informace a jsem gatekeeper, neboli střežím bránu poznání, mi dává určitý status quo. To je pravda. Já jsem ale přesvědčený, že mě to neopravňuje k tomu, aby lidem nedal takzvané „aha momenty“. Já mám také titul před jménem a za jménem, ale nikdy jsem na tom nestavěl. Pro mě bylo vždycky důležité, aby lidé rozuměli tomu, co jim chci říct. Aby u nich nastal právě ten „aha moment“, při kterém si uvědomí, že to je přesně to, co by jim mohlo pomoct.
Neustále se mluví o tom, že se doba zrychluje. Jak se tomu musely přizpůsobit prezentace?
Když jsem před dvaceti lety s prezentacemi začínal, na hodinovou přednášku jsem využíval třeba 10 „slajdů“. Dneska jich mám na stejnou dobu 120. Vím, že je potřeba být hodně interaktivní, aby diváci udrželi pozornost. Když jsme před pár dny pořádali konferrenci TEDx Live a na chvilku se nám zaseklo pouštění videí, během vteřiny měli všichni v ruce telefon a něco začali řešit. Je strašně těžké se tomu bránit, protože telefony působí na primární dopaminová centra. My je dnes máme téměř přirostlé k ruce. Přitom právě ty okamžiky, kdy se nevěnujeme ničemu konkrétnímu, takové ty nudné momenty, nám pomáhají v tom, abychom byli produktivní a kreativní. V takových chvílích mozek může generovat zajímavé nápady.
