Vesmírná mise 2026: pět dní mezi vědou, technikou a hranicemi vlastních možností
Postavit vlastní raketu, pochopit princip jejího pohonu, připájet elektronický obvod, experimentálně vyřešit chemický problém, poskytnout první pomoc nebo po několika hodinách nočního programu znovu rozdělat oheň a postavit přístřešek. Výběrový pobytový tábor Vesmírná mise, který se vůbec poprvé uskutečnil od 24. do 28. srpna 2026 v Horažďovicích, propojil přírodní vědy a techniku s fyzickou přípravou, týmovou spoluprací i schopností reagovat na situace, pro které neexistuje připravený návod. Pětidenní intenzivní program určený talentovaným žákům 5.–8. tříd vznikl ve spolupráci Střediska volného času RADOVÁNEK a ESERO Česká republika. Byl inspirovaný principy astronautického výcviku i programem Zero-G. Jeho cílem ale nebylo astronauty napodobovat. Účastníci měli především zjistit, co dokážou, když dostanou skutečný problém, omezené prostředky a prostor přijít na vlastní řešení..
Každý lektor přinesl do mise jiný obor
Stejně jako skutečná kosmická mise není záležitostí jediného oboru, ani program v Horažďovicích nestál na jednom typu aktivit. Za koordinací tábora stáli Bc. Iveta Baselidesová spolu s programovým vedoucím a chemikem Mgr. Ing. Jakubem Štěpánkem ze SVČ RADOVÁNEK. Lektorský tým doplnili absolventi projektu Zero-G 2025 Julie Beritová, Daniel Biskup a Linda Petraturová, kteří mohli mladším účastníkům v rolích oddílových vedoucích a lektorů předat vlastní zkušenosti a znalosti ze svého tréninku i zapojení do programu České cesty do vesmíru.
Právě osobnosti jednotlivých lektorů umožnily vystavět program napříč velmi rozdílnými oblastmi. Další odborník SVČ RADOVÁNEK, Mgr. et Mgr. Milan Severa, například účastníky provedl základy elektrotechniky a pájení. Nestačilo však pouze sledovat ukázku. Úkolem bylo skutečně pracovat se součástkami, naučit se zacházet s páječkou a společně dovést zapojení k funkčnímu výsledku. I zde se původní výukový blok postupně proměnil v týmovou výzvu, ve které bylo potřeba rozdělit si práci, získávat další součástky a vypořádat se s tím, že někteří drželi páječku v ruce úplně poprvé.
Program obohatil také Ing. Jan Spratek z ESERO České republiky, který představil jednotlivé aktivity České cesty do vesmíru a s účastníky diskutoval o fyzice letů do vesmíru. Jan Herzig se dále zaměřil na vesmír, hvězdné systémy a hledání potenciálně obyvatelných světů a svůj blok zakončil pozorováním hvězdné oblohy. Součástí programu tak nebyly jen praktické úkoly, ale také diskuse o budoucím průzkumu vesmíru, podmínkách mimo Zemi, kolonizaci nebo o tom, co dnes vlastně znamená připravovat člověka na vesmírnou misi.
Raketa jako problém, ne jako stavebnice
Jedním z nejkomplexnějších technických úkolů byla stavba vlastní rakety. Účastníci nejprve rozebrali fyzikální a chemické principy raketového pohonu – od rozdílu mezi tlakem a tahem až po význam trysky. Následovala konstrukční část zaměřená mimo jiné na polohu těžiště a centra tlaku a teprve potom samotná práce. Řadu součástí nedostali připravenou. V prostředí Tinkercadu například navrhovali držák motoru, který se následně vyráběl pomocí 3D tisku. Museli vyřešit jeho upevnění, způsob zajištění motoru i konstrukci návratového systému. Padák vznikal z dostupného materiálu a bylo potřeba rozhodnout o jeho velikosti, uchycení i napojení na tělo rakety. Výsledek se ukázal až při pátečním startu. Smyslem úkolu přitom nebylo jen dostat raketu do vzduchu. Podstatná byla cesta od pochopení problému přes návrh a výrobu až po okamžik, kdy fyzika velmi rychle ukáže, zda navržené řešení skutečně funguje.
Když internet ani umělá inteligence řešení nepřinesou
Podobný princip provázel také chemickou část programu. Jedna z hlavních výzev byla postavena na chemickém systému, u kterého účastníci znali požadovaný výsledek i potřebné chemikálie, nikoliv však přesný postup, jak se k němu dostat. Zpočátku hledali řešení podobně, jako bychom ho dnes hledali mnozí – pomocí internetových videí a nástrojů umělé inteligence. Jenže navržené postupy nefungovaly. Po přibližně hodině tak přišel důležitější moment než samotný úspěšný experiment: týmy přestaly hledat hotový recept a začaly systematicky experimentovat samy.
Měnily podmínky, sledovaly chování systému, porovnávaly výsledky a postupně se dopracovaly k funkčnímu řešení. Tím ale úkol neskončil. Musely připravit postup natolik srozumitelný a reprodukovatelný, aby podle něj dokázala experiment zopakovat další skupina. Právě zde se ukázala jedna z hlavních myšlenek celé Vesmírné mise. Vědecké myšlení není založené na tom, že člověk zná správnou odpověď předem. Začíná ve chvíli, kdy ji nezná – a přesto dokáže navrhnout, jak ji hledat.
Nestačí vědět. Je potřeba také vydržet a spolupracovat
Technické a vědecké schopnosti tvořily pouze jednu část programu. Každé ráno začínalo pohybem a v průběhu týdne účastníci prošli fyzickými testy, úkoly zaměřenými na koordinaci i překážkovou dráhou. Následoval praktický blok první pomoci včetně záchrany ve vodě a později také survival zaměřený na základní vybavení pro krizové situace, práci s ohněm nebo stavbu improvizovaného přístřešku.
Do programu se promítla také vytrvalost. Během přibližně dvanáctikilometrového pochodu na hrad Rabí musela skupina pracovat s rozdílným tempem jednotlivých členů. Nešlo přitom jen o sportovní výkon – právě v podobných okamžicích se nejrychleji ukazuje komunikace, schopnost pomoci druhému i fungování skupiny jako celku. Od prvního dne proto dostávaly prostor také týmové role, leadership a reflexe. Účastníci řešili úkoly, při kterých bylo nutné převzít iniciativu, ale zároveň poznat okamžik, kdy je lepší naslouchat někomu jinému. Pracovali také s tématy komfortní, růstové a panické zóny i se stresem a jeho zvládáním.
Závěrečná mise začala až v noci
Vyvrcholením programu nebyl test ani písemná zkouška. Během závěrečné noční mise musely oddíly účastníků využít znalosti a dovednosti nasbírané během předchozích dnů. První část je vedla Horažďovicemi prostřednictvím série stanovišť, na kterých správné odpovědi určovaly další směr. Druhá část už byla praktická. Čekalo je postavení přístřešku z celty v časovém limitu, rozdělání ohně, stavba a následné sbalení stanu, práce s paracordem nebo transport člověka představujícího zraněného člena posádky. Úkoly přitom plnili hluboko po půlnoci, kdy se k jejich náročnosti přidala také únava.
Vesmír jako prostor pro mezioborové vzdělávání
Vesmírná mise ukázala, že kosmonautika může ve vzdělávání fungovat jako mimořádně silný spojovací prvek. K jediné raketě potřebujeme chemii, fyziku, materiály, konstrukci i elektroniku. K úspěšné misi ale stejně tak potřebujeme lidi schopné komunikovat, rozhodovat se, převzít odpovědnost, pracovat pod tlakem a někdy také přijmout, že první řešení jednoduše nefunguje. Účastníci si během pěti dnů neodvezli jen nové informace o vesmíru. Mnohem častěji se dostávali do situací, kdy museli něco navrhnout, vyzkoušet, pokazit, upravit a zkusit znovu. A právě zkušenost, že neúspěšný první pokus není konec úkolu, ale začátek skutečného řešení problému, patřila k nejdůležitějším výsledkům celé mise.
Na první ročník má navázat Vesmírná mise 2027, kterou organizátoři již nyní připravují opět v Horažďovicích na termín 22.–27. srpna 2027.
Tábor Vesmírná mise připravilo Středisko volného času RADOVÁNEK ve spolupráci s ESERO Česká republika – vzdělávací kanceláří Evropské kosmické agentury pro Českou republiku v kontextu iniciativy Česká cesta do vesmíru. Aktivita byla podpořena z projektu „Experimentální vzdělávání 2026“, který je financován v rámci grantu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy Podpora nadaných žáků, č. 0017/7/NAD_2/2026.
